Svůj vlastní Zážitek blízké smrti, který vznikl následkem těžkého srdečního infarktu, popsal sám Carl Gustav Jung.
Zde je úryvek z jeho autobiografie “ Vzpomínky, sny, myšlenky“
Stalo se něco zvláštního. Měl jsem pocit, že všechno se odlupuje, vše, k čemu jsem směřoval, co jsem si přál nebo co jsem si myslel, celá ta fantazmagorie pozemské existence ze mne spadla nebo byla ze mne stržena – a bylo to nesmírně bolestivé. A přesto něco zůstalo, měl jsem pocit, jako bych si s sebou nesl vše, co jsem kdy prožil nebo udělal, vše, co se kolem mne kdy odehrálo. Také bych mohl říci : bylo to se mnou a já jsem byl tím. Takříkajíc jsem z toho pozůstával. Pozůstával jsem ze své vlastní historie a cítil jsem s velkou jistotou: Toto jsem já. Já jsem tento uzlík toho, co bylo vykonáno. Tento zážitek mi poskytl pocit nesmírné chudoby, ale zároveň velkého naplnění. Existoval jsem v objektivní podobě. Byl jsem tím, čím jsem byl předtím, a co jsem prožil. Nejprve převládal pocit naprosté zkázy, pocit , že jsem byl obnažen nebo vypleněn, ale najednou na tom úplně přestalo záležet. Zdálo se mi, že všechno pominulo, a to, co bylo, je dokonaná věc, která nemá žádný vztah k tomu, co bylo dříve. Už jsem nelitoval ničeho, co jsem snad odhodil nebo čeho jsem pozbyl. Naopak, měl jsem vše, čím jsem byl, a to bylo vše….
Ve skutečnosti musely uplynout ještě další tři týdny, než jsem se dokázal doopravdy rozhodnout, že budu žít dál. Nemohl jsem jíst, protože všechno jídlo se mi hnusilo. Město a hory, které jsem viděl ze svého nemocničního lůžka, mi připadaly jako malovaná záclona s černými dírami nebo potrhaný kus novin se spoustou fotografií, které nemají žádný smysl. Hluboce zklamán jsem si pomyslel “ Teď se budu muset zase vrátit do – krabicového systému- “ Měl jsem totiž dojem, že za obzorem vesmíru byl uměle vybudován trojrozměrný svět, v němž každá osoba sedí sama v malé krabici. A nyní jsem musel znovu přesvědčovat sám sebe, že je to důležité! Život a celý svět se mi jevily jako vězení a mě nesmírně trápilo, že bych to měl znovu považovat za něco správného. Byl jsem tak rád, že jsem předtím ze sebe všechno setřásl, a teď mělo dojít k tomu, že budu – stejně jako všichni ostatní – znovu v krabici zavěšen na nit.
C. G. Jung