Příjemné a nebo nebeské zkušenosti ( obnovení duševní rovnováhy a sebevědomí )
Sem patří rajsky příjemné scénky štastných rodinných setkání s dříve zemřelými, uklidňující náboženské postavy nebo bytosti ve světle, ohodnocení dosavadního života, kladné a inspirativní rozhovory. Většinou jsou tyto zkušenosti prožívané těmi, kteří nejvíce potřebují vědět jak jsou milováni, jak je důležitý život, jak velký význam má v mašinerii všehomíra každá snaha.
Zážitky tohoto typu tvoří přibližne 78% ze všech zdokumentovaných případů.
Příklad 1.:
Vypráví Jennine Wolffová z města Troy ve státě New York. Kvůli komplikacím s endometriázou trpěla častým krvácením, musela prodělat několik operací ( včetně hysterektomie), dostavilo se ale další mohutné krvácení a nakonec musela přijít další nezbytná operace. Během té poslední vyplula ze svého těla a setkala se s jinou říší existence : „Náhle jsem si uvědomila, že jsem v nejkrásnější zahradě, jakou jsem kdy viděla. Cítila jsem se zdravá a milovaná.Můj pocit pohody byl naprostý. Jasně jsem slyšela rajskou hudbu a viděla jsem živě zbarvené květiny, jaké na zemi nejsou, nádhernou zeleń a stromy. Když jsem se rozhlížela, v dálce na kopečku jsem viděla Ježíše Krista. Jediné co mi řekl, bylo, že záleží jenom na mne, jestli se vrátím na zem nebo ne. Rozhodla jsem se vrátit a dokončit svou práci. Tak jsem se znovu narodila
.
Příklad 2:
V roce 1932 Arthur E. Yensen, vysokoškolsky vzdělaný zapřísáhlý materialista a úspěšný tvůrce kreslených seriálů, se rozhodl vzít si na nějaký čas volno a propracovat svůj týdně vydávaný seriál „Odvážný Willie Wispo“. Protože hlavní postavou byl tulák, Yensen se jím na chvíli také stal a splynul s více než šestnácti miliony nezaměstnaných, které v té době v USA byli. Jel stopem z Chicaga přes Minesotu až ho nějaký mladík vzal sportovním vozem se stahovací střechou do Winnipegu.Protože jel příliš rychle na to, jaká byla silnice, auto se dostalo na krajnici kde byla olejová skvrna a skončilo serií přemetů. Oba muži byli vymrštěni plátěnou střechou dříve, než se auto rozbilo v příkopu. Řidič vyvázl nezraněn, ale Yensen zraněn byl. Právě když mu na pomoc přiběhly dvě ženy, které neštěstí spatřily, začal ztrácet vědomí : „Postupně se obraz země ztrácel a na jeho místo se dostával obraz nového, krásného světa – krásného nade vší obrazotvornost! Asi tak půl minuty jsem viděl současně dva světy. Nakonec, když země zmizela, jsem stál v nádheře, která mohla patřit jedině do nebe. V pozadí byly dvě krásné kuželovité hory podpobné Fudžijamě v Japonsku. Vrcholky byly zasněžené a svahy zdobila zeleň nepopsatelné krásy. Hory se zdály být vzdáleny asi patnáct mil, přesto jsem mohl vidět jednotlivé květiny rostoucí na jejich svazích. Viditelnost jsem odhadoval asi tak stokrát lepší než na Zemi. Nalevo leželo lesknoucí se jezero se zvláštní vodou – čistou, do zlatova zářící a vábící ke vstupu. Jako by byla živá. Celá krajina byla pokryta trávou tak bohatou, svěží a zelenou, že to nelze slovy popsat. Napravo byl pak háj vzrostlých stromů, které, dá li se to tak říci, byly ze stejného materiálu jako všechno okolo. Mezi prvními stromy jsem viděl asi dvacet lidí. Hráli nějakou hru, při které zpívali a tancovali. Drželi se za ruce, tančíce živě do kolečka. Jakmile mě spatřili, čtyři z nich zanechali hry a radostně ke mě přibíhali, aby mě pozdravili. Když se přiblížili, odhadl jsem věk u jednoho na třicet u dvou na dvacet a u jednoho na dvanáct let. Jejich těla jakoby vůbec nic nevážila a půvab a krása jejich ladných pohybů byly pozoruhodné. Obě pohlaví měla dlouhé vlasy a do nich zapletené květiny. Vlasy jim splývaly v bohatých lesklých vlnách až k pasu. Nejenže mne jejich nádhera uchvátila, ale naplnila mě posvátnou úctou. Nejstarší ,největší a jak se zdálo nejsilnější muž, mi příjemným hlasem oznámil : Jsi v zemi smrti. Žili jsem na Zemi stejně jako Ty, dokud jsem nepřišli sem. Vyzval mne, abych se podíval na svou paži. Podíval jsem se tedy a uviděl jsem, že je průhledná, opravdu, matně jsem skrz ní viděl.Pak mi ukázali trávu a stromy. Byly také průhledné. Přesně tak bylo v bibli popsáno nebe. Potom jsem si všiml, že krajina mi začíná být povědomá. Jako bych tu už někdy byl. Vzpomněl jsem si na to, co je na druhé straně těch hor. Potom jsem si s náhlým výbuchem radosti uvědomil, že toto je můj skutečný domov. Tam na Zemi jsem byl jen návštěvníkem, ztracencem toužícím po domově. S povzdechem úlevy jsem si řekl, díky Bohu, že jsem zas zpátky. Tentokrát zůstanu.
Yensenova ohromující návštěva byla dlouhá – více detailů je popsáno v knize „I saw Heaven“ Nechtěl odejít ale bylo mu řečeno : „Máš na Zemi důležitější práci, musíš se vrátit a dodělat ji.“
Ve svých 34letech přešel od ateismu k mysticismu. Během první světové války sloužil jako vozataj a když válka skončila postavil si svůj vlastní dům v Parmě ve státě Idaho z pemzových kvádrů , které nalámal se svými syny. Později se stal pedagogem, veřejným mluvčím, byl aktivní v politice, zabýval se starověkým sochařstvím ( jeho práce zdobí městský park v Parmě ), byl autoritou v organickém zahradničení i výživě a byl jmenován jedním z „nejvýznamnějších občanů státu Idaho“. V roce 1992 se vrátil zpátky „domů“.
Příklad č.3
Alice Morrison- Mayesová téměř zemřela v nemocnici Marine Hospital v New Orleansu ve státe Louisiana poté, co tam byla dopravena v komatu. Vypráví: „Ze své pozice pod stropem jsem se dívala, jak mi začali ovazovat nohy od špiček prstů, až ke kyčlím a potom ruce, až k ramenům. Dělali to proto, aby mi to málo krve, co ve mě zbylo, stačilo pro plíce a srdce. Potom moje tělo naklonili tak, že jsem měla nohy ve vzduchu a stála jsem na hlavě. Najednou jsem se nacházela v místě oplývahícím krásou a mírem. Čas, ani prostor tu neexistoval. Vnímala jsem jemnost a promněnlivot zářivých barev i široké spektrum jejich „zvuků“, ačkoliv se žádný hluk neozýval. Z pozemských zvuků se to dalo přirovnat k větru a zvonkům. Vznášeje se jsem visela na místě. Pak jsem si všimla dalších tvorů vznášejících se poblíž mne, kteří vyzařovali stejnou laskavost jako celé okolí. Působili tak vstřícně a laskavě. Protože jsem se na ně dokázala dívat jen tak, jak jsem ze Země zvyklá, zdáli se „beztvární“. Nevím jak bych to popsala. Viděla jsem několik mužských postav v dlouhých bílých řízách v půlkruhu kolem sebe. Okolní atmosfára jakoby tvořená průhlednými mračny se začala vlnit. Dívala jsem se na jemně měnící se barvy těchto mračen, která se valila jak kolem nás, tak skrz nás. Pomalu se rozvinul dialog, kde mi bylo na mé otázky odpovídáno dříve než jsem je stačila řádně zformulovat. Řekli, že jsou mými průvodci a pomocníci, steně jako božími posly. Ačkoliv mi byli přiděleni jako lidskému tvoru- a měli mi být vždycky nablízku – měli rovněž své další úkoly. Byli také „zodpovědni“ za několik různých úrovní vědění.Uvědomovala jsem si takové všudypřítomné nadšení a radost, jaké jsem nepoznala během svých pětadvaceti let života. Dokonce ani když se mi narodili mé první děti, které jsem si velice přála, necítila jsem takové „blaho“ jako při této zvláštní zkušenosti. Potom jsem si všimla úžasného zjevení, které se ke mě blížilo, koupaje se v bílém třpytivém světle, jež žhnulo a čas od času zazářilo jako diamanty. Všechno ostatní, co jsem zde viděla, barvy, bytosti, zmizelo v dálce, protože Jasná bytost všechno překonala. Zapůsobila na mne její všudypřítomnost. Ačkoliv jsem se cítila nehodnou její pozornosti, pokud jsem si uvědomovala, padala její záře i na mne. Radost a nadšení bylo nakažlivé. Měla jsem pocit, že mi někdo „ vysvětluje“ že mohu zůstat, pokud chci – je to volba kterou mohu sama udělat. Zdálo se mi, že na mne informace jen prší a já že jsem přímo uvnitř. Tichá, neschopná slova. Cítila jsem jak se otevírám a stávám se součástí království úplné svobody. Znovu jsem si uvědomila, že si musím vybrat. Zčásti jsem si přála zůstat navždy, ale akonec jsem se rozhodla, že nenechám své dítě bez matky. Odcházela jsem smutně a zdráhavě. Téměr okamžitě jsem ucítila, jak vstupuji do svého těla stříbrnou strunou vycházející z vrcholku mé hlavy. Pocítila jsem fyzický náraz. Jakmile jsem vstoupila, slyšela jsem, jak vedle mne někdo říká : Dostali jsem ji zpátky. Později jsem se dozvěděla, že ze mne odstraňovali dva kusy placenty velké jako grapefruity.
Morrison-Maysová neřekla o své zkušenosti nikomu jinému kromě svého manžela. Až do roku 1967 se jí dařilo potlačovat jakékoliv následky, které by jen stály za zmínku. Potom ji její stoupající vnímavost upozornila na nutnost udělat v životě významnou změnu, nebo zemřít. „ Můj vnitřní hlas překypoval aktivitou, jako by navazoval na zpřetrhaná vlákna posmrtné zkušenosti. Jeho naléhavost mě přivedla na cestu zodpovědnosti vůči vlastním schopnostem a talentu. Nakonec jsem uposlechla. Tak začal můj duchovní život. Rozvedla jsem se a začala jsem svoji hudební kariéru ( jako čelistka ) ve významném symfonicém orchestru.
Závěrem lze říci, že jakmile se lidé setkali s tímto typem posmrtné zkušenosti, v níž poznali skutečnou „nepodmíněnou“ lásku a skutečné přijetí, pocítili strašlivý tlak a potřebu své pocity předat dál. Ani ne tak proto, že se stali studnicí té lásky, ale proto, že teď vědí a jsou přesvědčeni o svém spojení s celým světem. Setkali se se zjevením „ odpovědnosti“ a vrátili se s pocitem poslání.