Zážitky sdílené smrti

Aktuální výzkum Zážitků blízké smrti se rozšiřuje o novou kategorii : Zážitky sdílené smrti

Na tento druh zážitků se na počátku našeho tísiciletí zaměřil i slavný badatel a autor knihy „Život po životě“ – Dr. Raymond Moody PhD

 

Co je to Zážitek sdílené smrti ?

Jedná se o mystické zážitky jež mají charakteristické rysy Zážitků blízké smrti, které jsou sdíleny s osobou či osobami u lože umírajícího. Častokrát mají i charakter návštěvy umírajícího u vzdálených rodinných příslušníků či věrných přátel, za účelem rozloučení se s nimi.

Zjednodušeně řečeno, Zážitky sdílené smrti zprostředkovávají zdravím lidem, kteří jsou spojeni s umírajícím, prožitky Zážitků blízké smrti, jako je například mimotělesná zkušenost, cesta ke světlu či panoramatický přehled prožitého života. Přičemž zdraví lidé jsou pouze svědky těchto všech událostí, nicméně prožívají je naplno, stejně jako umírající.

Tato skutečnost posouvá výzkum posmrtného života zase o něco dál. Je to dáno převážně faktem, že teď už nelze argumentovat tím, že u umírajícího dochází v důsledku jeho stavu snad k halucinacím a to především proto, že tyto zážitky sdílí s osobou či dokonce několika osobami, jež jsou v dobré zdravotní i duševní kondici.

Jestliže klasické stavy, jež doprovázejí Zážitek blízké smrti, jako je mimotělesná zkušenost či panoramatický přehled života, může s Vámi absolvovat někdo druhý, Vám velmi blízký člověk, který o tom pak vydává svědectví, musí se jednat o nějaký druh skutečné změny prožívání sebe, jako jedince v objektivním prostředí, zřejmě související s přechodem do jiné formy existence.

Příklad Zážitku sdílené smrti

( zdroj – výzkum Dr. Raymonda Moodyho )

Na jedné konferenci v severní části státu New York mi jistá Sally vyprávěla o tom, co se přihodilo, když seděla u lůžka své umírající matky. Sally bylo nyní už něco přes sedmdesát, ale události oné noci z ní tryskaly, jako kdyby se to přihodilo teprve před několika málo dny. Vypověděla mi toto :

Když maminka zemřela, ze všeho nejdříve se změnila intenzita světla, opravdu se rychle zvýšila. Pak se začala dít spousta věcí najednou, například mi tělem proběhl jakýsi houpavý pohyb. Jako by se mi celé tělo zhouplo rychle dopředu a v následujícím okamžiku jsem uviděla místnost z jiného úhlu, shora a nalevo od postele místo napravo. Jako bych pozorovala maminčino tělo ze špatné strany vzhledem k místu, kde jsem v místnoti stála.

Ten houpavý pohyb byl velmi příjemný a nebyl ani trochu trhaný. Neměla jsem žádné nepříjemné pocity, práve naopak, bylo mi to příjemné a pociťovala jsem klid jako snad nikdy v životě. Nevím jestli jsem se ocitla mimo své tělo nebo ne, protože mou pozornost poutaly další věci, které se odehrávaly. Nedokázala jsem se odtrhnout od scén z matčina života, které se zjevovaly v pokoji nebo kolem postele. Nedokážu ani říct, jestli tam byl ten pokoj, nebo pokud ano, byla tam i nějaká část, které jsem si před tím nevšimla. Přirovnala bych to asi k překvapení, jaké byste pocítil, kdybyste mnoho let žil v určitém domě, a jednoho dne byste odemkl nějaku komoru a objevil tam velkou tajnou prostoru o níž jste neměl tušení. Připadalo mi to zvláštní, ale současně i zcela přirozené.

Scény, které se kolem nás ve vzduchu zjevovaly, zobrazovaly události z maminčina života. Na některé z nich jsem se pamatovala, na jiné ne. Viděla jsem, že ona se na ně také dívá, a z jejího výrazu bylo zřejmé, že poznává všechny. Všechno se to odehrávalo najednou, takže se nedalo poznat, jak šly po sobě. Ty scény z maminčina života mi připomínaly jednotlivé záblesky starých fotoblesků. Když se rozsvítily, viděla jsem její život jako v trojrozměrném filmu z padesátých let. Jak se zjevovaly ty scény z jejího života, maminka byla mimo své tělo. Viděla jsem tatínka, který zemřel o sedm let dříve, stál v místě, kde měly být hlavy postele. V té chvíli ovšem postel byla zcela bezvýznamná a tatínek mamince, jak se má odpoutat od těla. To bylo zábavné, protože za života byl trenérem fotbalového mužstva na střední škole, kam jsem chodila. Popravdě mě to trochu zklamalo, že se nezbavil té trenérské mentality, jako by se ani po smrti neposunul k vyšším cílům.

Podívala jsem se mu do očí, viděla jsem, že mě poznal a vyměnili jsme si láskyplný pohled, ale on se okamžitě zase soustředil na maminku. Vypadal jako mladý muž, ačkoliv v době, kdy zemřel, mu bylo devětasedmdesát. Kolem něho nebo snad i uvnitř v něm byla vidět záře – takové chvějící se světlo. Byl plný života. Jeden z jeho nejoblíbenějších výrazů byla výzva “ trochu života“ a musím říct, že sám vypadal velmi živě, když maminku povzbuzoval, aby opustila svoje tělo. Jedna její část zprůsvitněla a vztyčila se, prošla tělem, potom ona i otec odpluli ke světlu a zmizeli.

Pokoj se zase zhoupl, nebo tobylo moje tělo, ale tentokrát na opačnou stranu a pakse všechno zase vrátilo k normálu. Pociťovala jsem vůči mamince velkou něhu. Celá ta událost překypovala láskou a vlídností.