Přesná definice

into-the-light

V dnešní době je nutné při jakémkoliv výzkumu postupovat vědecky, což znamená pracovat s pojmy a nástroji exaktně prověřenými a neustále experimentálně ověřovat získané informace tak, abychom mohli objektivizovat a dodatečně opět potvrdit jejich pravdivost. Nicméně naše poznání má ve své objektivizaci, to znamená ve svém přístupu k možnosti ověření si získaných fakt, kýmkoliv a kdykoliv, svá omezení. Tím omezením, je náš fyzický život. A zde nastává problém, jak tedy můžeme vědecky zkoumat Zážitek blízké smrti, respektive posmrtný zážitek, když je nejen subjektivním prožitkem (byť se shoduje s tisíci ostatními zážitky lidí po celé planetě Zemi ve své dějové struktuře), ale hlavně je na hranici či dokonce za hranicí našeho fyzického bytí? Reakce nejen odborné veřejnosti můžeme shrnout do dvou proudů.

První, plně stojící na dogmatu vědy a tvrdí, že Zážitky blízké smrti jsou fyziologickou reakcí našeho mozku, jež se vyrovnává se situací blízké smrti. Zjednodušeně řečeno, jsou to pro ně jen „chemické reakce“, jež způsobují psychické procesy, obsahující společné prožitkové symptomy. V jejich interpretaci nikdo z těchto lidí fakticky nezemřel, jen se smrti přiblížil a všem se zdál nejspíše stejný sen.

Druhý názorový proud, jež se snaží své poznání ničím nepodmiňovat, tvrdí, že poznatky ke kterým jsme dosavadním výzkumem došli, jasně ukazují na existenci života po životě, tedy jiné formy bytí, do níž po smrti přecházíme. Zároveň jsou přesvědčeni, že minimálně část z lidí, jež Zážitek blízké smrti prožili, skutečně zemřeli a vrátili se zpět z „Druhé strany“.

Vzájemný souboj obou proudů se aktuálně vede právě na rovině faktu, zda lidé, jež sdílejí své zážitky, skutečně zemřeli, nebo se jen smrti přiblížili. Jestli-že čekáte rychle rozuzlení tohoto dilematu, budete zklamáni. Problém je totiž v tom, že naše medicína neumí jasně definovat, kdy nastává smrt a to opět především proto, jelikož si to nemůže z podstaty věci jistojistě ověřit. Smrt je definována různě, tak například do nedávna platilo, že člověk zemřel, když došlo k úplné zástavě dechu a srdečného tepu. Pak se rozšířilo kritérium o mozkovou smrt, tedy prokázanému úplnému zastavení mozkové činnosti (měřeno na EEG), kdy mozek zároveň odumírá během několika málo minut. Nicméně stále se dařilo nemálo jedincům vracet se zpátky ze stavů, kdy byli oficiálně prohlášeny za mrtvé. Medicína tedy přijala plno dalších dílčích podmínek ke konečnému a definitivnímu prohlášení jedince za mrtvého, jako vyšetřením kmenových evokovaných potenciálů, která zaznamenávají např. funkčnost sluchových drah na úrovni mozkového kmene atd., které vytvořili naprosto nepřehledné prostředí pro posouzení stavu pacienta a to především proto, jelikož jsou všechna vyšetření současně prakticky nezměřitelná (většinou nejsou k dispozici všechny přístroje najednou, aby ověřili takovou spoustu dat a údajů).

I přesto jsou zaznamenány případy, popsány do detailu v oficiálních chorobopisech, kdy se lidé probrali po několika hodinách od chvíle, kdy byli prohlášeny za mrtvé, třeba jako v roce 1975 pan Rickley Bradshawa, který se pobudil na pitevně pod rukama vyděšených mladých mediků.( čtěte v sekci “ Oživení po 24 hodinách“ )

Závěrem jen tolik, že dle pravidel exaktního výzkumu, nelze míti věc za faktickou, tedy prokázanou, dokud se experimentálně neověří. Jsme tedy nuceni pro všechny popisované zážitky používat názvu „Zážitky blízké smrti“ a to zřejmě až do doby, než najdeme možnost jak cestovat do zásvětí a vše si tam náležitě a opakovaně, všichni a společně, ověříme. Pak budeme moci objektivně a oficiálně použít definici „ posmrtné zážitky“